Lobkowiczký palác na Pražském hradě

Lobkowiczký palác na Pražském hradě je jednou z nejvýznamnějších kulturních památek v České republice, památkou světového dědictví UNESCO a jedinou soukromou budovou v areálu Pražského hradu. Za dobu své existence se stal dějištěm i svědkem mnoha významných událostí českých dějin.

Historické počátky
Lobkowiczký palác nechal postavit v druhé polovině 16. století český šlechtic Jaroslav z Pernštejna (1528–1569). Brzy přešel do vlastnictví jeho bratra Vratislava (1530–1582), který zastával významný post kancléře Království českého. Maria Maximiliana Manrique de Lara y Mendoza, Vratislavova manželka pocházející ze Španělska, s sebou do Čech přivezla slavnou sošku Pražského Jezulátka. Její dcera Polyxena (1566–1642) později sošku, která je známá svou zázračnou silou, darovala kostelu Panny Marie Vítězné, kde je dnes uctívána a kde ji každoročně zhlédnou tisíce věřících. Kopie sošky je vystavena ve stálé expozici Lobkowiczkého paláce.

Palác přešel do majetku rodiny Lobkowiczů prostřednictvím sňatku Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, 1. knížetem z Lobkowicz (1568–1628). V průběhu staletí se stal svědkem i dějištěm významných historických událostí. Když byli v roce 1618 během pražské defenestrace vyhozeni z oken královského paláce místodržící Slavata a Martinic, našli útočiště právě v Lobkowiczkém paláci pod ochranou Polyxeny z Lobkowicz.

Po porážce protestantské strany v bitvě na Bílé hoře (1620), upevnil katolický rod Lobkowiczů svůj vliv a mocenské postavení na další tři století. Lobkowiczký palác získal formálnější a významnější status a sloužil rodině především jako pražská residence pro slavnostní, společenská a politická setkání.

V majetku Lobkowiczů byl palác až do roku 1939, kdy byl zabaven nacisty a později komunistickým režimem. Navrácen rodině byl až v roce 2002.

Charakteristické architektonické prvky
Po třicetileté válce, především za Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz (1609–1677), prodělal palác řadu změn. V této době byla provedena významná barokní přestavba a byly upraveny bohatě zdobené sály. Příklady italizujícího vlivu lze nalézt v Koncertním a Balkónovém sále, jejichž štukové stropy krášlí fresky od Fabiána Václava Harovníka.

V 18. století, za Josefa Františka Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz (1772–1816), proběhla v rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem na Pražském hradě (1791) úprava exteriéru paláce. Její součástí byla i výstavba balkónů s panoramatickým výhledem, který mohou návštěvníci obdivovat dodnes. Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, sgrafitta a zbytky původních nástěnných maleb jsou dodnes patrné na obou vnitřních nádvořích.

Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, sgrafitta a pozůstatky původních nástěnných maleb jsou dodnes patrné na obou vnitřních nádvořích.

Lobkowiczký palác ve 20. století
Po první světové válce a následném zrušení dědičných titulů v roce 1918, vyjádřil Maximilián Lobkowicz (1888–1967), syn Ferdinanda Zdeňka, 10. knížete z Lobkowicz (1858–1938), svou podporu rodícímu se Československu tím, že dal vládě a kanceláři prvního československého prezidenta T. G. Masaryka k dispozici několik sálů v Lobkowiczkém paláci.

V roce 1939 byl palác spolu s dalším rodinným majetkem zabaven nacistickými jednotkami. Roku 1945 byl rodině navrácen, ale o tři roky později následovaly znovu konfiskace, tentokrát komunistickým režimem. Během následujících čtyřiceti let byl palác využíván k různým účelům, ať pro potřeby státní kanceláře nebo později Národního muzea.

Po sametové revoluci v roce 1989 a pádu komunistické vlády podepsal prezident Václav Havel sérii zákonů, které umožnily restituci zabaveného majetku. Po restitučním řízení, které trvalo více než dvanáct let, se rodina Lobkowiczů stala se v roce 2002 opět právoplatným vlastníkem paláce.

Po více než čtyřech letech plánovaní, restaurování a modernizací byl palác 2. dubna 2007 opět otevřen veřejnosti, tentokrát jako soukromé muzeum. Stálá expozice muzea představuje nejvýznamnější díla a předměty rozsáhlých Lobkowiczkých sbírek. „Znovuzrození” paláce je důkazem úsilí rodiny Lobkowiczů o zpřístupnění sbírek české i zahraniční veřejnosti a může být bezesporu považováno za oživení pražské kulturní scény.